VIII.
Tom prokroutil se sem a tam uličkami, až se dostal z dohledu scházejících se školáků a smutně klusal dále. Dvakráte neb třikráte přešel malou stružku, poněvadž panuje mezi mladými lidmi pověra, že přejde-li prchající přes vodu, zahladí prý za sebou veškeré stopy. Za půl hodiny zmizel za domem vdovy Douglasovy na vrcholku »Horky«; budova školní ztrácela se téměř v údolí. Vkročil do hustého lesa, neschůdnou cestou dal se směrem k jeho středu a usedl na mech pod rozložitým dubem. Bylo úplné bezvětří; v mrtvém poledním vedru ztichly zpěvy ptactva; v přírodě vládlo ticho, jež přerušovalo jedině klepání datla zavznívající z dáli, a tento zvuk, jak se zdálo, činil panující mlčení a klid ještě hlubším. Duše hochova ponořila se v dumy; dojmy jeho šťastně se shodovaly s rázem jeho okolí. Dlouho seděl takto, vzav bradu do dlaní, lokty se opřel o kolena a přemítal. — Zdálo se mu, že život pln je zármutku, i záviděl Kubíku Hodgesovi, jenž byl nedávno všeho toho sproštěn. Jak milé to musí
