ho vyhledá. Nestalo se však, jak doufal. I bylo mu nevolno při pomyšlení, že vina je na jeho straně. V jeho nitru odehrál se tuhý boj; posléze se Tom pevně rozhodl, znovu se pokusiti o štěstí a vstoupil.
Stála posud v koutku obličejem ke stěně obrácena, a usedavě štkala. Tom byl dojat. I popošel k ní; stanul, nevěda, co počíti. Pak pravil nesměle:
»Rebeko — miluji jenom tebe.«
Neodpověděla — zaplakala.
»Rebeko,« pravil dojemně.
»Rebeko, promluv —«
Zavzlykala hlasitě.
Tom vyňal nejcennější svůj klenot, mosazný knoflík od kočáru, a umístil tak, by jej viděla.
»Vezmi si jej, Rebeko, prosím tě,« pravil.
Dívka zahodila knoflík. Tu Tom odešel, daleko přes hory a doly, a toho dne do školy již se nevrátil. Rebeky zmocnilo se náhle neblahé tušení. Běžela ke dveřím; po Tomovi ani památky; i pospíšila ke hříšti; ani tu nebyl.
»Tome! vrať se, Tome!« volala.
Naslouchala pozorně, nedostalo se jí však odpovědi. Byla sama; ticho a samota jedinými byly jí společníky. Začala zase naříkati, činila si ostré výčitky; v tom však školáci zase se scházeli,