»Slibuji, že nikoho nebudu milovat, kromě tebe, Tome, a že si nikoho nevezmu leč tebe, a ty také si nesmíš vzíti nikoho leč mne.«
„Inu, ovšem. To se rozumí samo sebou. A kdykoli půjdeš do školy, půjdeš vždy se mnou, ač nebude-li se nikdo dívat — a při hrách vyvolíš si vždycky mne, a já tebe, poněvadž tak se to sluší na snoubence.«
»Och, jak je to krásné! Nikdy jsem o tom dosud neslyšela.«
»Vždycky je to rozkošné! Když jsem s Amalií Lawrence-ovou — —.«
Z pohledu, jejž naň vrhla, poznal svou chybu; nedomluvil, byl zmaten.
»Ach, Tome!« ty jsi byl tedy již s jinou zasnouben!«
I dala se do pláče. Tom pravil:
»Neplač, Rebeko. Na tu jsem už docela zapomněl.«
»Nevěřím ti, Tome — nevěřím.«
Tom chtěl dívku kol krku obejmouti, ta však ho odstrčila, odvrátila se tváří ke zdi a plakala dále. Tom učinil nový pokus, sladkými slovy ji chlácholil, byl však znova odražen. Tu ho pojala pýcha, i vyšel hrdými kroky ze třídy. Venku postál trochu a vrhal nepokojné, rozčilené pohledy chvilkami na dvéře, doufaje, že pocítí lítost a že
