dal jiný směr a udržel ho takto ve své moci. Posléze to začalo Toma dopalovat. Jeho pokušení bylo příliš mocné. I natáhl se přes hranici a zdržel ho špendlíkem. Pepík se rozhněval.
»Tome, nech ho,« pravil.
»Chtěl jsem ho trochu popohnati, Pepíku.«
»Jo, to nejde, holečku; nech ho na pokoji«.
»Ale vždyť já mu nic neudělám.«
»Já řku, nech na pokoji!«
»Nenechám!«
»Musíš ho nechat — vždyť je v mojí půlce.«
»Poslechni. Pepíku Harperů, čí je ten tesařík?«
»Do toho mně nic není — je na mé straně, nesmíš se ho tedy ani dotknout.«
»To bych se podíval. Je můj a musím ho mít, jako že se Tom Sawyer jmenuji!«
Hrozná rána dopadla na Tomova záda, a právě taková stihla též Pepíka; na celé dvě minuty zahalila se síň v kotouče prachu, jež se valily z kabátů chlapců k velké radosti celé školy. Hoši byli příliš zaujati broukem, nepřekvapilo je tudíž hrobové ticho, jež zavládlo tím, že pan učitel po špičkách k nim šel a nad jich hlavami stanul. Pozoroval dříve zábavu jejich hezkou chvilku, než jim ji pokazil. Když skončeno v poledne vyučování, Tom pospíšil k Rebece Thatscherové a pošeptal jí do ucha:
