VI.
V pondělí ráno bylo Tomovi Sawyerovi nevolno. V pondělí ráno mu bylo vždycky nevolno, poněvadž tímto dnem počínalo jeho loudavé, týdenní školní utrpení. Toho dne bývalo obyčejně první jeho myšlenkou přání, by nebylo vůbec svátků, neboť takto stávalo se zvykání na vězení a pouta daleko obtížnějším.
Tom ležel v myšlénky ponořen. V tom mu napadlo, kéž by byl nemocen; nemusil by do školy. Temná naděje se mu zjevila. I jal se zkoumati své tělo. Nikde žádná bolest; prohlížel znovu. V tom se mu zdálo, že cítí ujímání, i jal se bolesti rozněcovati pln blahé naděje. Bolesti však brzy ochably a náhle utuchly docela. I přemítal dále. Náhle mu cosi napadlo. Jeden hoření zub se mu viklal. Šťastná to náhoda; již se chtěl dát do řvaní, jako »honicí pes«, jak říkával, tu však si vzpomněl, že, kdyby s takovou omluvou k tetičce přišel, že by mu zub vytrhla a to by bolelo. — Rozhodl se tedy, že zub zatím nechá v záloze, a že bude pátrati po chytřejší omluvě. Nic si ne-
