Jasná nebes říše. Tebe, věků králi,
s širým světů davem velebí a chválí —
Byl pokládán za znamenitého recitatora. Přátelé ho prosívali, by přednášel nějakou báseň; a když spustil, paničky zvedaly ruce a pouštěly je bez nadějně v klín, zakrývaly si oči, pokyvovaly hlavami, jako by chtěly říci: »Slovy nelze vyjádřiti náš dojem, je to příliš krásné, příliš krásné pro pozemský náš svět.«
Když dozpíval vel. pán Sprague chvalozpěv, dal se do »oznamovatele zpráv«, četl ohlášení společenských sjezdů, schůzí a podobných věcí, tak že se zdálo, že skončí vše teprve posledním soudem — podivný tento zvyk zachoval se do dnes v Americe, také ve velkých městech přes to, že nynější doby bohaty jsou na noviny. Ale to již tak bývá: čím hloupější je zděděný zvyk, tím nesnadněji lze se zvyku toho zbaviti.
Pak začal kněz kázat. Byl dobrým, vznešeným kazatelem, jenž se nebál jednotlivostí; prosil Boha, by se smilovati ráčil nad církví a slabými církve syny a dcerami; nad jinověrci v osadě; nad celou osadou; nad krajem; nad státem; nad státními úředníky; nad Spojenými Státy; nad věřícími Spojených Států; nad kongresem; nad presidentem; nad zřízenci vlády; nad ubohými plavci, bouří na moři zmítanými; nad milliony potlačeného lidstva upícího pod žezlem evropských vládců a východ-
