potil. Amalie Lawrenceova hrdě a vesele zírala v svět a pokoušela se upoutati na sebe Tomův pohled, by to vyčetl v její tváři; ten však se v tu stranu nepodíval. Byla překvapena; pak se trochu zasmušila; posléze temné podezření kmitlo jí hlavou a zase zmizelo; pak znova ji pojalo podezření; pozorovala ho; jediný nepozorovaný pohled — a věděla vše; byla zničena, žárlila, hněvala se, plakala a nenáviděla celý svět; a nejvíce, jak se jí zdálo, Toma.
Tom byl představen panu sudímu; jazyk měl jako svázaný, dech se v něm tajil, srdce prudce bilo jednak proto, že se nalézal tak blízko u tohoto velikého muže, hlavně však proto, že to byl její příbuzný. Rád by mu byl padl k nohám a zlíbal je, kdyby jen to nikdo neviděl. Sudí položil Tomovi ruku na hlavu, nazval ho roztomilým hošíkem, a ptal se ho, jak se jmenuje. Tom se trochu zarazil, oddechl si a pravil:
»Tom.«
»Ale ne, Tom to je —«
»Tomáš«
»Ano. Tak to bude dobře. Ale myslím, že máš ještě příjmení, neřek’ bys mně je také?«
»Řekni pánovi své příjmení, Tomáši,« pravil Walters, a říkej ‚pane‘. Musíš být hezky způsobný —«
»Tomáš Sawyer — pane.«
