bývají většinou z vysoké šlechty — vévodové a pod.«
»Což pak jsi mi nebyl vždycky dobrým přítelem, Tome? Že mne nevyloučíš z té bandy, viď že ne? Že to neuděláš, viď že ne, Tome?«
»Frantíku, nerad bych to udělal, nechci to udělat, ale co by tomu řekli lidé? Řekli by: ‚Hm! Banda Toma Sawyera! to v ní jsou pěkní lidé!‘ Tím by mínili tebe, Frantíku. To by se ti jistě nelíbilo, a mně také ne.«
Frantík chvíli mlčel; v nitru jeho se odehrával duševní boj. Konečně pravil:
»Tak já se tedy zas vrátím asi na měsíc ke vdově a zkusím ještě jednou, vydržím-li v jejím domě; ale musíš mne pak, Tome, přijati do své bandy.«
»Dobrá, Frantíku; taková řeč se mi líbí! Pojď se mnou, starý brachu; poprosím vdovu, by ti trochu povolila.«
»To že bys učinil, Tome, opravdu? To je znamenité. Povolí-li mně trochu v nejhorších věcech, budu moci potají kouřit a klít, a už se nějak tím životem protluku stůj co stůj! A kdy chcete založit tu loupežnickou bandu?«
»Třeba hned. Svoláme hochy a třeba ještě dnes v noci bandu zasvětíme.«
„Co budeme dělat?«
»Světit bandu.«
»Co je to?«
