ho v zármutku? Či by se jako ostatní nelítostný svět chladně od něho odvrátila? Tento obraz působil mu tak rozkošné útrapy, že o něm znovu a znovu přemítal a v nové, rozmanité světlo stále do omrzení stavěl. Posléze vstal s povzdechem a vykročil v temnou noc. Mezi devátou a desátou hodinou přišel v tichou ulici, v níž bydlila zbožňovaná jeho neznámá; stanul, naslouchal, bylo ticho; v druhém patře vrhala svíčka temné světlo na záclonu okna. Byla tam ta svatá bytost? Přelezl plot, prokradl se sazeničkami, až stanul pod oknem. Dlouho se díval dojat v ta místa. Potom si lehl na znak pod okénko, na prsou sepjal ruce, v nichž držel ubohý zvadlý onen květ. Kéž by tak zemřel — bez domova, bez přístřeší v krutém tom světě, nemaje přítele, jenž by s čela stíral smrtelný jeho pot, nemaje milované bytosti, jež by se soustrastně nad ním skláněla, až nadejde veliký poslední jeho zápas. A ona by ho takto uzřela dívajíc se na zářivé jitro — a ah, zda by jedinou aspoň slzu vyronila na ubohé, mrtvé jeho tělo, zda by přece trochu povzdechla v lítosti nad tím, že svěží, mladistvý život tak surově byl zničen, tak předčasně zmařen?
Okénko se otevřelo; hrubý hlas služky znesvětil posvátné ticho a proud vody promočil ostatky mrtvého mučeníka!
Hrdina náš blízek zalknutí vyskočil a ulevil si notným frknutím; zabručel si nadávku, pak hvízdlo
