Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/318

»Tome, to mně je jedno. Co mně je po lidech, já to nesnesu. Vždyť je to něco děsného, být ustavičně tak přikován. A jídlo má člověk bez námahy — všechno jídlo se člověku takto zprotiví. Když chci jít na ryby, musím se dovolit; když se chci jít koupat, musím se dovolit; na mou duši, Tome, ať dělám co dělám, musím se ustavičně dovolovat. Ano, musím tak něžně mluvit, že je to hrozné, a věř mi, Tome, kdybych si nemohl denně ob čas jít na půdu svým způsobem si ulevit a trochu se spravit, snad bych byl dávno již umřel. Vdova mně nedovolí ani si zakouřit, ani si zahulákat, ani si zívnout, ani se protáhnout, ba ani se podrbat před lidmi.« Pak v návalu obzvláštního rozčilení a rozhořčení dodal: »A aby do toho —, ustavičně by se jen modlila! To jsem jaktěživ neviděl takovou ženskou! Musil jsem prchnout, Tome, nebylo pomoci. A k tomu začne teď ještě škola, taky bych musil do ní chodit; to bych nevydržel, Tome. Poslechni, Tome, peníze nejsou na světě všecko. To je samé trápení a trápení, tak že si člověk myslí, už aby bylo po něm. Tyhle šaty a tenhle soudek se mně teď líbí, už při nich zůstanu. Tome, jen pro ty peníze jsem se dostal do těch útrap a muk; teď si je vezmi a ob čas mi dáš nějaký ten šesták — nebude to příliš často, poněvadž já obyčejně vydávám peníze jen za věci, které jsou náramně nesnadno k ‚dostání‘ — a dojdi ke vdově a