Frantík v něm spal; právě k snídani pojedl kradené všeho druhu kusy potravin a leže pochutnával si na dýmce. Byl rozházen, nečesán a oděn byl v roztrhané cáry, jež dodávaly malebnosti jeho zjevu v dobách, kdy užíval plným douškem volnosti a štěstí. Tom ho vyrušil z klidu; vypravoval mu, jaký strach osadě nahnal, a naléhal naň, by s ním šel domů. Klidná, spokojená tvář Frantíkova nabyla melancholického rázu. I pravil:
»Nemluv mi takto, Tome. Zkusil jsem to, a nejde to, Tome; nejde to. To není život pro mne; nejsem zvyklý na takové věci. Vdova se ke mně chová vlídně a laskavě: ale její způsoby nesnesu. V stejnou hodinu den co den mne budí; myjí a česají mne jako blázni; nesmím spát v kůlně; musím nosit ty prožluklé šaty, které mne, Tome, opravdu škrtí; člověk v nich ani dýchat nemůže; a jsou tak zatrachtile hezké, že si v nich nemohu ani sednout, ani lehnout ani se kutálet; na mou duši, už to musí být léta, co jsem jel posledně po prkně; musím chodit do kostela a jen se trápit a trápit — ta nudná kázání se mi protiví! Ani mouchy nesmím chytat, ani tabák žvýkat, a v neděli pokaždé musím si boty brát na nohy. Na znamení zvonkem vdova obědvá; na znamení zvonkem vdova si lehá; na znamení zvonkem vdova vstává — a všechno je tak strašlivě pravidelné, že to není k vydržení.«
»Ale, tohle děláme, Frantíku, všichni.«
