dalo, že vyniká namnoze podivuhodnou svérázností. Místní list uveřejnil životopisy chlapců.
Vdova Douglasová uložila Frantíkovy peníze na šest procent, a sudí Thatcher uložil zase peníze Tomovy na žádost tety Márinky. Oba hoši měli nyní příjmy přímo báječné — dolar na každý den všední a polovici svátků. Měli stejně jako pan farář — nikoli, pan farář měl tolik slíbeno — ale obyčejně tolik nesebral. Za oněch dávných, prostých časů stačilo pět čtvrtí dolaru týdně na stravu, ubytování i školní vzdělání chlapce — ba za ty peníze ho ještě také ošatili a umyli.
Sudí Thatcher začal o Tomovi pěkně smýšleti. Říkal, že by obyčejný chlapec jeho dceru nikdy z onoho sklepení byl nevyvedl. Když Rebeka otci, slíbivšímu přísné mlčení, vypravovala, kterak kdysi Tom ve škole za ni podstoupil výprask, byl pan sudí patrně dojat; a když ho prosila, aby Tomovi prominul, že se takové lži dopustil, jen aby na sebe uvalil její výprask, pravil pan sudí dojmem překonán, že to byla krásná, vznešená, velkodušná lež — lež, která dějinami lidstva hrdě, ruku v ruce může kráčeti s proslulou Pravdou již Jiřího Washingtona! Rebece se zdálo, že její otec nikdy neměl tak statné a hrdé vzezření, jako v této chvíli, když pokojem přecházeje dupl při těchto slovech. I běžela rovnou k Tomovi, by jemu o tom podala zprávu.
Sudí Thatcher doufal, že bude z Toma jednou
