lečnosti jest děkovati, že nebyl rozkošný ten vtip odměněn nelíčeným a upřímným, pochvalným smíchem. Mlčení však stávalo se trapným. I přerušil je Tom:
»Frantík má dnes peníze. Snad tomu nevěříte, má jich hromadu. Jen se nesmějte; půjdu pro ně. Jsem tu v okamžiku.«
Tom vyletěl ze dveří. Přítomní dívali se překvapeni jeden na druhého, a tázavé pohledy upírali na Frantíka, jenž tu stál jako zařezán.
»Side, co zas Tom tropí?« pravila teta Márinka. »To je — z toho chlapce nikdo nic už nevytluče. — Nikdy — —«
Tom vkročil do pokoje, klesaje pod tíhou pytlů; teta Márinka leknutím ani větu nedořekla. Tom vysypal hromadu zlaťáků na stůl a pravil:
»No tak — neřekl jsem to? Polovička patří Frantíkovi, a polovička mně!«
Dech se všem zatajil při pohledu na toto bohatství. Všichni se jen na ně dívali, chvíli nikdo ani slova nepromluvil. Potom volali všichni najednou po objasnění. Tom pravil, že může podat objasnění a vskutku je také podal. S neumdlévajícím zájmem sledovala společnost dlouhé jeho vypravování. Úchvatný proud jeho líčení nikým nebyl přerušen. Když domluvil, pravil pan Jones:
»Tak jsem si myslil, že jsem vás dnes trochu překvapil svým tajemstvím, ale teď vidím, že to
