přes brejle metajíc blesky hněvu. Řekl si v duchu: »Už je to tu!« A v tom okamžiku již se válel po podlaze. Mocná pravice tetičky zvedla se k nové ráně, Tom však vykřikl:
»Přestaň! proč mne biješ; vždyť to rozbil Sid!«
Tetička Márinka se lekla a ustala; Tom čekal na projev hojivé soustrasti. Když se teta z leknutí vzpamatovala, pravila:
»Inu, však jsi nevinně jistě nedostal. Kdo ví, jaké jiné darebáctví jsi vyvedl, když jsem tu nebyla.«
Přece však pocítila výčitky svědomí, i pokoušela se říci cosi vlídného a láskyplného; zdálo se ji však, že by se slova ta vykládala jako přiznání k vině, a to by bylo proti kázni. Mlčela tedy a šla smutně po své práci. Tom si stěžoval v koutku a náramně naříkal. Věděl, že ho teta v duchu na kolenou prosí za odpuštění, a toto vědomí plnilo zvláštním uspokojením jeho duši. Nemínil nabídnouti odpuštění, ani přijati podobné nabídky. Proudem slz postřehl sice lítostivý pohled, jenž na něm chvílemi spočinul, dělal však, jako by ničeho nepozoroval. Představoval si, jak leží nebezpečně nemocen, a jak se tetička nad ním sklání, prosíc za jediné jen slůvko odpuštění, a jak se on k stěně obrací tváří a umírá beze slova odpuštění. Ah, jak potom bude tetičce!
I představoval si, jak ho z řeky přinesli domů utopeného, vlasy jeho jsou smočeny, ruce bez vlády a trápené jeho srdce ztichlé na věky. Jak
