nepatrný plamínek stoupal a klesal, stoupal a klesal slabým kotoučem dýmu, chvilku nahoře utkvěl a pak — hrozná, hluboká tma se rozhostila vůkol.
Nedovedli určit, jak mnoho času uplynulo od tohoto okamžiku až do chvíle, kdy pomalu přišla Rebeka k poznání, že pláče Tomovi v náručí. — Věděli jen tolik, že se po hrozně dlouhé době, jak se jim aspoň zdálo, oba z tuhého, ztrnulého spánku probudili do svých útrap. Tom mínil, že je snad neděle — snad již pondělí. — Snažil se pohnouti Rebeku k řeči, však zármutek ji příliš tížil, všecky naděje zmizely. — Tom mínil, že již dávno je doma musili pohřešiti a že jistě již po nich pátrají. — Vzkřikne a snad někoho přivolá. Vzkřikl; však v temnotě zněla vzdálená ozvěna tak strašlivě, že Tom přestal na jediném tomto pokusu.
Hodiny pomalu míjely, a hlad začal zbloudilé znovu trápit. Tomovi zbyl z jeho polovice kousek koláče; rozpůlili a snědli jej. Byli však hladovější než před tím. Ždibec potravy hlad jejich jenom zostřil.
Tu zvolal Tom:
»Pst! Slyšíš?«
Oba ztajili dech a naslouchali. Slabounké, vzdálené jakési volání ozývalo se sklepením. Tom hned na ně odpověděl a vzav Rebeku za ruku, v temnotě tápal směrem, odkud zaznívalo. Náhle
