»Poslyš tedy, Rebeko, musíme zde zůstati, poněvadž tu máme vodu k pití. Už máme jen tento kousek svíčky!«
Rebeka se dala do pláče a bědování. Tom snažil se ji všemožně upokojit, však nedařilo se mu valně.
Posléze pravila Rebeka:
»Tome!«
»Co si přeješ, Rebeko?«
»Doma nás pohřeší a budou nás hledat.«
»Ovšem, budou. — To se ví, že budou.«
»Snad nás, Tome, již hledají!«
»Ano, snad již hledají. — Myslím, že ano.«
»Kdy nás asi pohřešili, Tome?«
»Snad když se vrátili na loď —«
»Ale to již byla tma, Tome — všimnul si, že mezi nimi nejsme?«
»Nevím. Tak tedy maminka tvá tě pohřeší, jakmile se děti domů vrátí.«
Zděšený pohled Rebeky vzpamatoval Toma: poznal, že chybil. Rebeka se neměla toho večera domů vrátit! Děti ztichly a zadumaly se. Po chvilce znovu propukla Rebeka v nářek; z toho poznal Tom, že ji táž myšlénka, která ho polekala, v té chvíli napadla — teprve k polednímu doví se snad paní Thatcherová, že Rebeka u Harperů nespala. Děti upřely zraky na svůj poslední kousek svíčky a pozorovaly, jak se pomalu, nelítostně rozplývá; konečně zbýval jen knot zdéli půl palce:
