tiše a naslouchala, neuslyší-li kapky vody dopadat — musí nalézti pramen. Konečně jej našli, a Tom pravil, že je čas, by si zase odpočinuli. Oba byli hrozně znaveni, přece však Rebeka namítla, že snad muže jít ještě dál. Tom odporoval, to ji překvapilo. Tomu nerozuměla. Usedli; Tom připevnil kouskem bláta svíčku k protější stěně. Duch začal horečně pracovat; chvíli mlčeli oba. Posléze přerušila Rebeka mlčení.
»Tome, mám hlad!«
Tom vyňal cosi z kapsy.
»Pamatuješ se na to?« pravil.
Rebeka se skoro usmála.
»Je to náš svatební koláč, Tome «
»Ovšem — škoda, že není jako sud; jiné potravy nemáme.«
»Schovala jsem si jej z našeho výletu na památku jako si dospělí lidé koláče ze svatby schovávají — tenhle však bude naším — —«
Nedomluvila. Tom rozlomil v půli koláč, a Rebeka chutě se pustila do koláče, zatím co Tom po drobtech ohryzoval svou polovičku. K zapití své hostiny měli tu spousty studené vody. Za chvíli vybídla Rebeka Toma, by se zase dali do hledání. Tom chvíli mlčel, pak pravil:
»Kdybych se o tebe nebál, Rebeko, pověděl bych ti něco.«
Tvář její zbledla; ale mínila, aby to jen řekl.
