bičky, jež se tu naskytla; a měli již opravdu čas, neboť jeden z netopýrů Rebece z jeskyně spěchající zhasil svíčku. — Netopýři hezky daleko hnali obě děti; však pronásledovaní, kdekoli se naskytla nová nějaká chodba, uchýlili se do ní a tak se posléze zbavili nebezpečných těch tvorů. Náhle objevil tu Tom podzemní jezero, jež se v neurčitých rysech táhlo do dálky, až se v temnotě ztrácelo. I chtěl prozkoumati jeho břehy, rozhodl však, že dříve si na chvíli sednou a trochu si odpočinou. V těchto místech dolehlo hluboké ticho poprvé skličujícím dojmem na mysl dětí. Rebeka pravila:
»Nevím, ale zdá se mi, že jsem již strašně dlouho neslyšela nikoho z ostatních.«
»Musíš si pomyslit, Rebeko, že jsme hluboko pod nimi, ani nevím, jak daleko jsme od nich na sever, neb na jih, nebo na východ. Tady je slyšet nemůžeme.«
Rebeku napadal strach.
»Kdo ví, jak dlouho jsme už zde dole, Tome. Měli bychom se vrátit.«
»Ano, uděláme, myslím, lépe, vrátíme-li se. Snad to bude lépe «
»A najdeš cestu, Tome? Je to hotová motanice.«
»Inu, to já ji najdu, ale ti netopýři. Zhasnou-li nám obě svíčky, bude to strašlivé. — Po-
