nalézající se za tetiným kravínem. Zde mu nehrozilo ani zajetí ani trest, i zamířil tudíž na náves, kde právě dva »vojenské oddíly« kluků ke srážce se sešly, jak bylo napřed smluveno. Generál Tom velel jednomu, general Pepík Harper (věrný jeho přítel) velel druhému vojsku. Tito dva velicí náčelníci nesúčastnili se ovšem boje osobně to se hodí spíše jen pro malé děti – nýbrž seděli spolu na návrší a odtud řídili bitvu svými rozkazy, pomoci pobočníků. Vojsko Tomovo slavně zvítězilo po dlouhé a tuhé bitvě. Na to spočítali mrtvé, vyměnili zajaté, ujednali podmínky příští války, jakož i den, kdy bude zase nutna bitka; potom se vojska seřadila a vojenským pochodem odešla, Tom pak sám vracel se domů.
Když se ubíral kol domu, v němž bydlil Bohumír Thatcher, uzřel v zahrádce neznámé děvče — rozkošnou, malou modrookou bytost se zlatými vlasy, spletenými ve dva dlouhé copy, v bílých letních šatech, s vyšívanou zástěrou. Vítězstvím právě korunovaný náš hrdina byl bez boje na hlavu poražen. Jakousi Amalii Lawrenceovu rázem pustil ze svého srdce; ani vzpomínka po ní nezůstala. Měl za to, že ji šíleně miluje; domníval se, že ji zbožňuje; a hle, byla to jen prostá, pomíjející náklonnost. Po měsíce ucházel se o její přízeň, teprve před týdnem vyznala mu lásku; teprve sedm krátkých dnů byl nejšťastnějším a nejhrdějším chlapcem na světě, a hle! v jediném okamžik
