Otázka ta na okamžik Frantíka zarazila. Pak odpověděl:
»Inu nevím — ale zdá se mi, že ano.«
»Pak šli dále a ty —«
»Já jsem je následoval — ano. Tak to bylo. Chtěl jsem vědět, oč se jedná. Kradli se tak opatrně ku předu. Stopoval jsem je až k plotu vdoviny usedlosti, stál jsem skryt ve tmě; rozedraný chlap orodoval za vdovu, Španěl však se zaklínal, že jí tváře zohaví, jak jsem vám i dvěma vašim synům vypravoval — — —«
»Cože? Takhle že mluvil hluchoněmý?«
Frantík podruhé strašně se přeřekl. Chtěl se pokusiti ze všech svých sil o to, by stařec z jeho líčení ani nejmenšího neměl tušení, kým as je onen Španěl, jeho jazyk však, jak se zdálo, chtěl ho přivésti v rozpaky stůj co stůj!! Několikráte se pokusil vyprostit se ze svých nesnází, však stařec na něj upřel pohled, a ubohý hoch páchal chybu za chybou. Stařec ho však přerušil:
»Neboj se mne, milý hochu, za nic na světě bych ti ani vlasu na hlavě nezkřivil. Nikoli — chci tě bránit — chci tě bránit. Onen Španěl není hluchoněmý; proti své vůli jsi se podřekl; teď to již nezamluvíš. Víš cosi o tom Španělovi a chceš to uchovati v tajnosti. Svěř se mi, hochu — pověz, oč se tu jedná, důvěřuj mi — nevyzradím tě.«
