stvím lidu vyšli střežiti břehy, a jakmile se rozední, šerif se svým zástupem prohledá lesy. Moji hoši také se k nim hned přidruží. Kdybychom takhle věděli, jak vypadají ti darebové — znamenitě by nám to prospělo. Ty jsi na ně, milý hochu, v té tmě neviděl — viď že ne?«
»I ano, viděl jsem je dole v osadě, a šel jsem za nimi.«
»To je výtečné! Popiš nám je, popiš — milý hochu!«
»Jedním z nich je onen hluchoněmý Španěl, který tu byl jednou či dvakrát v naší osadě, a druhým je takový sprostý roztrhaný dareba — —«
»To postačí, hochu, už je známe! Zastihli jsme ty muže kdysi v lese za vdoviným statkem; odkradli se před námi. Tak rychle již jděte, hoši, a povězte vše šerifovi — těšte se na zítřejší snídani!«
Synové starcovi ihned odešli. Když opouštěli světnici, Frantík vyskočil se židle a zvolal:
»Ach, prosím vás, neříkejte nikomu, že jsem já je vyzradil! Prosím vás nastotisíckrát!«
»Nu, dobrá, přeješ-li si toho, Frantíku, ale bylo by ti to na prospěch.«
»Ach ne, ne, ne!! Prosím vás, neříkejte to!«
Když jinoši vyšli, pravil starý Walesan:
»Neřeknou to — a já též ne. A proč to nechceš prohlásit?«
Frantík vyzradil jenom tolik, že byl svědkem četných již špatností jednoho z obou mužů a že
