jsme myslili, že se k nám vrátíš a u nás zůstaneš přes noc.«
»Strašně jsem se polekal,« odpovídal Frantík, »a utekl jsem. Vyrazil jsem, jakmile jste vystřelili, a celé tři míle jsem v jednom kuse uháněl. Víte, jdu se k vám optat, jak to dopadlo, přišel jsem přede dnem, neb nechci ty ďábly vidět ani co mrtvoly.«
»Tak, chudáčku; zdá se, že jsi měl dneska krutou noc — můžeš si pak zde na postel lehnout, až se nasnídáš. Nejsou mrtvi, hochu — ani nevíš, jak nás to mrzí. Dle tvého popisu, věděli jsme dobře, kde je dopadneme; po špičkách jsme se k nim přiblížili až na patnáct stop vzdálenosti — v té škumpinové cestě byla tma jako v hrobě — a tu jsem pocítil náhle, že se mi chce kýchnout. Jak mrzká to náhoda! Chtěl jsem kýchnutí zdržeti, však marně — musilo ven — a také vyšlo! Byl jsem napřed, bambitku maje k ráně připravenu, a jakmile moje kýchnutí ty dareby vyplašilo ze stezky, vzkřikl jsem »Palte, hoši!« a vypálil jsem zrovna v místo, kde se křoví pohnulo. Hoši střelili též. Ti ničemové však okamžitě byli v prachu; i hnali jsme se za nimi lesem. Snad jsme je ani nezasáhli. Na útěku oba po nás střelili, však kulky fičely podle; neublížily nám. Zvuk jejich kroků se nám posléze tratil v dáli i upustili jsme od pronásledování, sešli jsme dolů do osady a zavolali strážníky. S množ-
