XXX.
V neděli ráno sotva se rozbřesklo, za tmy ještě tápal Frantík do vrchu k domu starého Walesana a lehce tu zaklepal na dvéře. Obyvatelé jeho spali, však spali jen lehce následkem rozčilující, noční příhody. Z okna ozvalo se volání:
»Kdo jest?«
Frantík zděšeně zašeptal:
»Prosím vás, otevřte; to jsem jen já, Frantík Finnů.«
»Ten k nám smí ve dne v noci přijít, milý hochu — a vždy bude vítán!«
Podivná tato slova překvapila toulavého hocha; jaktěživ neslyšel slov milejších. Zvláště se nemohl upamatovati, že by někdo dříve oním posledním slovem (vítán!) se byl na něj obrátil.
Rychle odemkli dvéře a Frantík vkročil do síně. Nabídli mu sedadlo a stařec i oba statní synové spěšně se oblékali.
»Budeš asi, milý hochu, míti notný hlad. Do slunce východu připravíme snídani — bude čerstvá, vařící — chovej se tu jako doma. Já a hoši
