ke statku vdovy Douglasové. »Zcela dobře,« myslil si, »zde kdyby poklad skryli; snadno bych jej nalezl.«
V tom se ozval hluboký hlas — nesmírně hluboký — Rudého Józy:
»Aby do ní — —, snad má návštěvu — je přec tak pozdě a ještě hoří světla —«
»Nevidím tam.«
To byl hlas cizince — neznámého cizince ze strašidelného domu. Frantíkovi krev stydla v žilách — to tedy je ona pomsta! Chtěl utéci. Pak si ale vzpomněl, jak laskavě se nejednou k němu zachovala paní Douglasová, a že snad ji jdou tito muži zavraždit. Litoval, že nemá dost odvahy dáti jí výstrahu; věděl, že je to nemožno — chytili by ho. Tak a podobně uvažoval; z přemítání svého však byl vyrušen odpovědí Rudého Józy na poznámku neznámého:
»Protože ti křoví v cestě stojí. Pohleď — tadyhle — vidíš nyní, co?«
»Vidím. Ano, bude mít, trvám, návštěvu. Bude lépe, necháme-li toho.«
»Nechati toho nyní, když navždy opouštím tuto krajinu! Nechati toho; snad se mi nikdy již k tomu nenaskytne příležitost. Už jsem ti řekl, a znovu opakuji, že mi nejde o její peníze — nechám je tobě. Avšak její muž mně ublížil — a častokráte mně ublížil — byl smírčím soudcem, a dal mne spráskat pro tuláctví! A na tom není
