»Děvče chvíli rozjímalo znovu o té věci a pravila mrzutě:
»Je to zajisté špatné jednání — avšak —«
»Avšak; hlouposti! Maminka se o ničem nedoví a k čemu se trápit. Jedná se jí jen o to, aby se ti nic nepřihodilo; a věř mi, že by tě tam sama poslala, kdyby na to byla vzpomněla. Jistě že by to byla učinila!«
Skvělé pohostinství vdovy Douglasové bylo mocným lakadlem. K němu přistoupivší přemlouvání Tomovo konečně rozhodlo. Bylo tedy ustanoveno, nikomu se nezmíniti o nočním tom záměru.
V tom napadlo Tomovi, že snad Frantík právě té noci přijde mu dát signál. Tato myšlénka mnoho vnesla stínu v radostné jeho předtuchy. Přece však neměl síly vzdáti se zábavy, jež ho čekala u vdovy Douglasové. A proč by se jí vzdával, uvažoval — předešlé noci neozval se signál, proč by se měl tedy právě dnes ozvat? Určitá naděje na zábavný večer vyvážila neurčitou naději na poklad; a v duchu se rozhodl, jak to umějí hoši jeho věku, povoliti touze mocnější a toho dne již vůbec na bednu s penězi nemysliti.
Ve vzdáleností tří mil od osady u ústí lesní zátoky loď přistala. Družina vyhrnula se na břeh a brzy se rozléhaly lesními prostorami a příkrými stráněmi na všech stranách smích a volání. Všemožně se vynasnažili co nejvíce se zahřát a unavit;
