a hromadu jiných láhví ve světnici. Už chápeš nyní, jací duchové „straší“ v tom pokoji?«
»Jací?«
»Inu, kořalka tam straší! Snad mají všecky krčmy, zřízené spolkem „střídmých“, nějaký pokoj, v němž ,straší’, co tomu říkáš, Frantíku?«
»Ovšem, takové to bude. Kdo by si to jenom pomyslil? Ale, poslyš, Tome, když je nyní Rudý Józa opilý, máme nejlepší příležitost vzíti tu bednu.«
»Dobrá! Pokus se o to!«
Frantík se zachvěl.
»Inu, já — já ne — —«
»A já taky ne, Frantíku. Jedna láhev vedle Rudého Józy ještě nestačí. Kdyby tam tak ležely tři, měl by dost, a pak bych se odvážil.«
Následovalo dlouhé rozjímavé mlčení; načež pravil Tom:
»Pohlední, Frantíku, necháme toho, až se přesvědčíme, že Rudý Józa není doma. Je to příliš hrozné. Budeme-li každé noci na stráži, zcela jistě ho uvidíme dříve neb později vyjít, a pak bleskurychle chňapneme bednu.«
»Dobrá, souhlasím. Budu celou noc hlídat a také příští všechny noci, provedeš-li to ostatní.«
»Dobře, provedu to. Musíš jenom přiběhnouti do Bednářské uličky a zamňoukati — a budu-li spáti, hoď trochu písku na okno, a vzbudím se.«
»V pořádku! všecko půjde jako víno!«
»A teď, Frantíku, je po bouřce; musím domů.
