celou noc zdálo, že mne ten Španěl s těmi záklopkami na očích honí, ďas ho vezmi!«
»Žádný ďas! Budeme ho hledat! Vyslídíme poklad!«
»Tome, nikdy ho již nenalezneme. Člověku se naskytne jen jednou v životě příležitost k takovému zbohatnutí, a tu jsme propásli. Ostatně kdybych ho měl ještě jednou spatřit, hrozně bych se polekal.«
»Inu, to já taky; přece však bych ho rád ještě jednou uzřel a vystopoval — až ke skrýši čís. 2.«
»Čís. 2., ovšem, máš pravdu. Přemýšlel jsem o tom. Nic mne však nenapadá. Co myslíš, že to znamená?«
»Nevím. Je to trochu temné. Poslyš, Frantíku, snad je to číslo domu!«
»Pro pána krále! — Ne, Tome, není. A zvláště ne v tomhle našem hnízdě. Vždyť tu ani nejsou na domech čísla.«
»Ovšem, máš pravdu. Počkej — vzpomenu si. Už to mám — bude to asi číslo pokoje v hospodě, rozumíš?!«
»Ano, takové to bude! Jsou tu jenom dvě hospody. Snadno se můžeme přesvědčit.«
»Počkej na mne zde, Frantíku!«
Tom okamžitě zmizel. Na veřejných místech nedbal tuze o Frantíkovu společnost. Minulo půl hodiny. Shledal, že v lepší hospodě, v čís. 1. ode
