Kdyby se měly rozebrati představy jeho o zakopaném pokladu, tu by se shledalo, že záležejí jednak v přehrštli skutečných mincí, jednak v měřici mincí mlhavých, zářivých a nehmotných.
Však po krátkém uvážení objevily se jednotlivosti jeho dobrodružství v ostřejším a jasnějším světle, i začal se kloniti k přesvědčení, že to snad přece nebyl pouhý sen. Musil si zjednati v té věcí jistotu. Chvatně se nasnídal a šel hledat Frantíka.
Frantík seděl na trámci nízké loďky, mrzutě nohama ve vodě šplouchaje a zadumčivě před se zíraje. Tom rozhodl, že dá Frantíkovi na čas, by sám o věci řeč začal. Neučiní-li toho, bude míti Tom nejlepší důkaz, že vše bylo pouhým snem.
»Tě Bůh! Frantíku!«
»Tě Bůh!«
Nastalo mlčení.
»Tome, kdybychom byli bývali své nářadí nechali u onoho stromu, mohli jsme nyní míti ohromné peníze. Ach, není to strašlivé?!«
»Tedy se mně to nezdálo, tedy se mně to nezdálo! Skoro mne to mrzí, že to nebyl sen. Na mou duši mne to mrzí.«
»Jaký sen?«
»Inu, ten včerejšek. Skoro jsem měl za to, že to byl sen.«
»Sen! Jen kdyby se byly ty schody neprobořily, to bys byl čubrněl na ten sen! Mně se
