»Nu dobrá — v pořádku — proč bychom se nemohli sem zpátky vrátit?«
»Ale — jenom v noci, jako obyčejně — je to bezpečnější!«
»Ovšem — ale pohleď, může to ještě nějaký čas trvat, než se k tomu kousku opravdu dostaneme; všelicos se může přihoditi, není to zde zcela dobře skryto, zakopeme je řádně do země — a hluboko je zakopeme.«
»Dobrý nápad,« pravil druhý; přešel přes světnici, poklekl, pozvedl jeden ze zadních kachlů kamen a vyňal vak, jenž vesele zacinkal. Pak z něho vzal dvacet neb třicet dolarů pro sebe a tolikéž pro Rudého Józu; potom podal vak Józovi, jenž právě klečel v koutě hrabaje jámu svým tesákem.
Rázem zapomněli hoši na své strachy, na své úzkosti. Vypoulenýma očima sledovali každý jejich pohyb. Div divoucí! — ani ve snu neviděli nic skvělejšího! Šesti sty dolary kolik by tu hochů zbohatlo!! Hledání pokladu skvěle se dařilo — nyní se nemohli hoši ocitnouti v nejistotě, kde mají kopat. Ustavičně hlavami na sebe kývali — výmluvné to byly pohyby, a snadno srozumitelné —— neboť znamenaly prostě: »Tak co, viď, že nyní nelituješ, že jsi sem šel?!«
Józův nůž na něco tvrdého narazil.
»Hola!« zvolal.
»Co se děje?« odpověděl druhý.
