Hoši si zdlouha, vděčně oddychli. Tom zašeptal: »Teď je vhodná chvíle — pojďme!«
Frantík odpověděl: »Nemohu — strachem bych umřel, kdyby se vzbudili.«
Tom naléhal — Frantík odporoval. Posléze Tom pomalu a tiše povstal a sám vykročil. Však sotva učinil první krok, chatrná podlaha tak odporně zavrzla, že div neklesl strachem. K dalšímu pokusu se mu nedostávalo sil. Hoši leželi na podlaze počítajíce zdlouhavé okamžiky, až se jim posléze zdálo, že již musí být po všem a že již nastává věčnost; a jak se zaradovali, když zpozorovali konečně, že slunce zapadá.
V tom přestal jeden ze spáčů chrápat. Rudý Józa si sedl, rozhlédl se vůkol, — vztekle se ušklíbl na svého soudruha, jehož hlava na kolenou spočívala — nohou jej vzbudil a pravil:
»Ale jsi ty dobrý hlídač, co?!«
»Ale, vždyť — vždyť se nic nestalo!«
»To se podívejme! A spal jsem já, když jsem hlídal?«
»No, tak trochu. Teď nemáme času na takové hádky. Co budeme dělat s tou maličkostí, již ještě máme?«
»Nevím — myslím, abychom to tady nechali jako obyčejně. K čemu se s tím nosit; vezmeme to, až se vydáme na jih. Šest set padesát dolarů ve stříbře také něco váží!«