tu. Frantíku, teď již ani nemukej. Pane Bože, kéž bych nebyl přišel v tato místa!«
Dva muži vstoupili. Každý z hochů v duchu si pravil:
»To je onen starý hluchoněmý Španěl, jenž v poslední době byl jednou neb dvakrát u nás v osadě — toho druhého vidím dnes poprvé.«
»Ten druhý« byl rozedrán, nečesán, a jeho tvář neslibovala nic dobrého. Španěl byl zahalen v ,serapu’. Měl husté bílé licousy, dlouhý bílý vlas vlál zpod jeho slaměnáku a na očích měl zelené klapky. Když vstupovali do světnice, mluvil právě »ten druhý« tichým hlasem; i sedli na zem, tvářemi ke dveřím obrácení a zády o zeď opřeni, hovořící muž pokračoval ve své řeči. Chování jeho pozbylo nyní dřívější své úzkostlivosti a jeho slova v proudu vypravování stala se zřetelnějšími.
»Nikoli«, pravil. »Všechno jsem uvážil; nelíbí se mi to. Je to nebezpečné.«
»Nebezpečné!« zachrochtal »hluchoněmý« Španěl k ohromnému překvapení chlapců. »Zbabělče!«
Uslyševše tento hlas zalekli se hoši a zachvěli se na celém těle. Byl to hlas »Rudého Józy«! Nastalo na chvíli mlčení, Na to promluvil Józa:
»Co může být ještě nebezpečnějším, než byl tenhle náš kousek — a nic se nestalo.«
»To je něco jiného. Je to proti řece a nikde ani domečku vůkol. Takový pokus nevyjde na jevo, dokud se nepovede.«
