»Dobrá tedy.«
Celé odpoledne si hráli na »Roberta Hooda«, vrhajíce chvílemi toužebné pohledy na strašidelný dům a pronášejíce poznámky o zítřejších plánech a možných příhodách.
Když se začalo slunce k západu chýliti, nastoupili dlouhými stíny stromů zpáteční cestu k domovu a brzy zmizeli z obzoru ve hvozdech vrchu »Horky«.
V sobotu, krátce po polednách, byli hoši již zase u suchého stromu. Pokouřili a potlachali si v chládku, a pak trochu kopali v dřívější jámě, nečiníce sobě velkých nadějí, nýbrž prostě jen proto, že se Tom zmínil, jak často se lidé vzdali naděje na poklad, ač byli již jen na šest palců od něho vzdálení, a jak někdo jiný přišel a jediným úderem lopaty pokladu nabyl. Tentokráte však byli hoši zklamáni i hodili na ramena nářadí a odcházeli v přesvědčení, že štěstí nepokoušeli, že však vykonali vše, čeho třeba k hledání pokladů.
Když přišli k strašidelnému domu, působilo mrtvé ticho vládnoucí tu v úpalném vedru na hochy dojmem kouzla tak příšerného a samota a opuštěnost místa v té míře je skličovala, že se v prvním okamžiku báli vstoupiti dovnitř. I přikradli se ku dveřím a bojácně pohlédli dovnitř. Uzřeli světnici bez podlahy a bez obmítky, zarostlou býlím, starý krb, okna beze skel, schodiště
