a ona také ne. Ano, mnoho jí záleží na tomhle plotu; musí se to dělat, jak se patří; myslím, že by to ani tisícátý chlapec nedoved’ obílit, jak se patří.«
»Opravdu? Ale poslechni: nech mne také bílit, jen chvilinku. Kdybych byl na tvém místě, Tome, také bych tě nechal.«
»Na mou duši bych ti, Béňo, rád byl po vůli; ale tetička Márinka — Jim to chtěl dělat, ona však nedovolila. Sid to chtěl dělat, Sidovi také nedovolila. Teď vidíš, jak se věc se mnou má. — Kdybych tě nechal a něco se stalo —«
»Ale, jdi! vždyť dám také pozor. Dovol mi na chvilku. Poslechni — dám ti ohryzek.«
»Inu jo. Ne, Béňo; nejde to; bojím se — —«
»Dám ti celé jabko!«
Tom podal mu štětku, jako by se ještě zdráhal, srdce mu však vesele poskočilo. »Parník Missouri« bílil a potil se v úpalu slunečním, a odstoupivší umělec seděl zatím ve stínu na soudku, klátil nohama, hryzl jablko, a chystal novou lesť. Příležitost se mu brzy naskytla; podél plotu běhalo stále dost hochů; z počátku se ušklebovali, posléze však sami se dali chytit na bílení. Když Béňa již byl znaven, Tom zadal práci Vilíkovi Fišerovi, a v náhradu dostal pěkného draka. Když pak tento »dobílil«, začal Jeník Millerů, a dal za to Tomovi zcepenělou myš, i s provazem, jímž se roztáčela; a v takové práci míjela hodina po hodině. Kol čtvrté hodiny odpolední Tom, jenž byl ráno tak velice sklíčen,
