zily jejich svědomí — tentokráte hlodalo svědomí hlouběji. Zastyděli se v nejvyšší míře za svoji zbabělost a zradu, když Potter promluvil:
»Hoši, zachovali jste se ke mně náramně hezky — lépe než kdokoli jiný z celé osady. Nezapomenu na to, nezapomenu. Častokráte sobě v duchu říkám: „Dělával jsem zdejším hochům draky a podobné věci, ukazoval jsem jim místa, kde je hodně ryb, a přál jsem jim, jak mi jen bylo možno, a nyní hle! všichni na starého Pottera, když se mu vede zle, zapomněli, kromě Toma a Frantíka — ti nezapomněli“ říkám si v duchu, „však já na ně také nezapomenu!“ Ano, hoši, strašlivý skutek jsem spáchal — byl jsem zpit a pomaten, jedině tomu to přičítám, a nyní za to budu viset, a dobře na mne. Je to, trvám, takto dobře, ano nejlépe; aspoň doufám, že ano. Než, nemluvme o tom. K čemu bych ve vás budil zármutek; chovali jste se ke mně jako přátelé. Však chci vám dáti radu, neopíjejte se nikdy a neocitnete se jistě v těchto místech. Postavte se trochu dále; ano, tak je to dobře; je-li člověk v neštěstí, vždycky ho těší viděti tváře přátel a kromě vás nikdo u mne ještě nebyl. Milé tváře přátel — milé tváře přátel! Postavte se jeden na druhého, ať se jich dotknu alespoň. Ano, tak je to dobře — Podejme si ruce — prostrčte mřížemi ruce; moje jsou tuze velké. Malé a slabé máte ručky — však ruce ty velké služby prokázaly
