mne jistě poví, že jsem roztrhla obrázek. Ani slova nepromluvím, byť se o život jeho jednalo!« říkala si v duchu.
Tom si přetrpěl výprask a odebral se do lavice; nebyl ani valně jím zdrcen, neboť myslil, že snad sám vztekaje se nevědomky převrhl inkoust a slabikář polil, — vinu svou popřel jen tak pro forma a ze zvyku — a na svém tvrzení lpěl pak houževnatě — ze zásady.
Minula hodina; učitel klímal na svém křesle, a bzukot učebny lákal k dřímotě. — V tom se pan Dobbins vzpřímil, zívl, odemkl stolek a sáhal po knize, nevěda ještě, má-li ji opravdu vzíti čili nic. Většina dětí mdle pozvedla oči, dvě z nich však sledovaly upřeným zrakem jeho pohyby. Pan Dobbins obracel chvilku bezděky knihu, pak ji vyňal ze stolku a ulebedil se ke čtení.
Tom mrskl okem po Rebece. Její vzhled připomněl mu štvaného, bezbranného králíka, na jehož hlavu je puška namířena. Rázem zapomněl na hádku. Rychle, něco se musí stát! a musí se to státi rychlostí blesku! Okamžik, kdy vše musí vyjíti na jevo příliš náhle přikvapil; Tomova vynalézavost byla jeho blízkostí jako ohromena. Ejhle! jaký to nápad! Poběhne, chytí knihu, vyskočí dveřmi a uteče! nebyl ještě pevně rozhodnut v tom však bylo po vší naději, učitel otvíral knihu. Ach, proč jenom propásl tak vhodnou příležitost?! Pozdě již; nyní nelze již zachrániti Rebeku, říkal si
