není pravdě podobné; proč bys mně to byl neřekl?«
»Vidíš, tetičko, když jste mluvily tehdy o pohřebních obřadech, tu mně vlezlo do hlavy, abychom se vrátili a ukryli se v kostele, i neměl jsem dosti síly, abych se připravil o to potěšení. I vstrčil jsem tedy kůru do kapsy a neřekl jsem ti nic.«
»Jakou kůru?«
»Onu, na niž jsem napsal, že jsme prchli a že jsme se stali piráty. Lituji nyní, že jsi se nevzbudila, když jsem tě políbil — na mou duši, lituji…«
Přísné rysy v tetině tváři povolily a něžnost náhle jí zasvitla v očích.
»Tys mne políbil, Tome?«
»Ano, políbil.«
»Víš to jistě, Tome?«
»Ano, tetičko, vím to jistě.«
»A proč jsi mne políbil, Tome?«
»Poněvadž tě mám tak rád, a ty jsi ve spaní tolik naříkala a mně tě bylo tak líto.«
Tom mluvil opravdově. Staré paničce hlas se proti vůli její třásl při slovech:
»Dej mi ještě jednu hubičku, Tome! — a teď hajdy: do školy, a nezlob mne již!«
Jakmile odběhl, pospíšila do komůrky a vyňala ze skříně trosky kazajky, kterou Tom nosil, dokud byl pirátem.
Držíc v rukou kazajku stanula a pravila k sobě:
»Nikoli, nemám odvahy. Ubohý hoch, vím sice,