Tom se rozhodl zapomenouti nyní na Rebeku Thatcherovu. Sláva jeho mu stačila úplně. Bude žiti výhradně jen svojí slávě. Když se teď tak vyznamenal, snad bude chtíti zase »obrátit«. Dobře — uvidí aspoň, že dovede býti on také lhostejným! V tom přiběhla. Tom dělal, jako by jí neviděl. — Odešel a přidružil se ke skupině hochů a děvčat; dal se s nimi do řeči. Brzy pozoroval, kterak opodál sem a tam pobíhá s uzardělými tvářemi a s očima jásavýma, jakoby cele zaujata byla chytáním dětí, a jak se zasmála hlasitě, kdykoli někoho lapila, všiml si však také, že vždy jemu na blízku chytila zajatce a že v takových okamžicích na něj pokaždé vrhla úmyslný pohled. To lichotilo ovšem mrzké marnivosti, jíž byl prodchnut; takovým způsobem nedal se získati, nýbrž naopak byl ponoukán takto k větší ještě opatrnosti, by jí nedal na jevo, že o ní ví. Pak nechala rozpustilé hry a nerozhodně obcházela; jednou neb dvakráte povzdychla a pokradmo, toužebně pohlížela na Toma. V tom si všimla, že Tom právě hovorem svým před jinými vyznamenává Amalii Lawrenceovu. Bodlo ji u srdce při tom pohledu; zasmušila se a pocítila nevolnost. Chtěla odejíti, však zrádné nohy ji zanesly právě k místu, kde stála ona skupina. Tu pravila k jisté holce stojící u samého Toma — s líčenou živostí:
»Proč pak jsi, Marie Augustová, čtveračko! nepřišla v neděli do školy?«
