»To by tak hrálo — takový dlouhý sen, a ani jedna chybička v něm?!«
Tom stal se hrdinou. Při schůzi neposkakoval ani si nadutě nevyšlapoval, však v pohybech jeho vždy se zračila důstojná pýcha, jak se sluší na piráta, jenž si je toho vědom, že na jeho osobu upjata je pozornost celé veřejnosti. A vskutku byla; dělal, jakoby neviděl pohledy lidí a neslyšel poznámky svého okolí, v pravdě však je hltal dychtivě. Menší hoši lepili se mu na paty, jsouce pyšní, že mohou dlíti v jeho přítomnosti, a že jich od sebe neodežene, jakoby byl bubeníkem vedoucím průvod nebo slonem kráčejícím v předu zvěřince do města. Hoši stejného s ním věku dělali, jakoby ani nevěděli, že vůbec někde byl, přes to však je přece zžírala závist. Byli by leccos na to obětovali, aby měli tak tmavohnědou, sluncem osmáhlou kůži a jeho skvělou slávu; a Tom by byl s nimi neměnil ani za celý cirkus.«
Ve škole se děti chovali k němu i Pepíkovi s takovou úctou a vrhali na ně pohledy tak obdivuplné, že oba rekové brzy strašlivě zpyšněli. Začínali vypravovat svá dobrodružství lačnému svému posluchačstvu — ovšem jenom začínali; vždyť čerpá-li vypravující látku z takové obraznosti, jakou měli oni, tu nelze věru snadno skončiti. A když posléze vyňali dýmky a začali si klidně pokuřovati, tu se teprve ocitli na vrcholu slávy.
