»No! No! Co měl udělat, Tome? Kam jsem ho poslala?«
»Poslala jsi ho, aby — Aha, poslala jsi ho, aby zavřel dvéře!«
»Rány Boží! Něco takového jsem neslyšela, co živa jsem! A pak ať někdo řekne, že sny lidské nic neznamenají. Musím to říci Harperové v tu chvíli. Ráda se podívám, co tomu asi řekne, ona, která se tak posmívá našim pověrám. Pokračuj, Tome!«
»Teď již vidím všecko jasně, Pak jsi řekla, že jsem nebyl zlý, nýbrž toliko rozpustilý a lehkomyslný, a že za to nemohu, že jsem jako — jako — mně se zdá — jako hříbě neb tak nějak —«
»Ano, právě tak to bylo! Dobrá! Bože můj! Jenom dále, Tomel!«
»A pak jsi začala plakat.«
»Ano, plakala jsem. Ostatně to nebylo ponejprv. A potom —«
»Potom začala naříkati paní Harperová; tvrdila, že její Pepík je zrovna takový, a že ji nyní mrzí ten výprask, jejž dala Pepíkovi pro smetanu, kterou sama vylila — —«
»Tome! Duch s nebes na tě sestoupil. Vždyť ty jsi prorokoval — ano, prorokoval! Rány Kristovy! — pokračuj, Tome!«
»Pak mluvil Sid — mluvil — —«
