»Ve středu v noci se mi zdálo, že jsi seděla zde u postele, Sid tady u truhlíku na dříví a Marie vedle něho.«
»Ano, tak jsme seděli. Jako obyčejně. To mne těší, že jsi si aspoň ve spaní na nás vzpomněl.«
»A zdálo se mi dále, že u vás byla matka Pepíka Harpera.«
»Inu, ovšem, byla tu! A co se ti zdálo ještě?«
»Ach, mnoho věcí. Teď však je všecko jako v mlhách.«
»Vzpomínej jenom — rozpomeň se!«
»Pak jako by byl vítr — vítr zavál ve ve —«
»Jen dále, Tome! Vítr skutečně vál, jen pokračuj!«
Tom přejel si pomalu rukama čelo, a pak pravil:
»Už to mám! Už to mám! Zavál ve svíčku!«
»Pane Bože! Pokračuj, Tome, pokračuj!«
»A zdá se mi, že jsi řekla: »Snad ty dvéře —«
»Jen dále, Tome!«
»Počkej, až si zase vzpomenu — počkej okamžik. Ach, ano — ty jsi řekla, že snad jsou otevřeny dvéře.«
»Svatá pravda, jako že se Márinka jmenuji, řekla jsem to! Viď, Marie? Vypravuj dál!«
»A potom — a potom — ach ano, nevím to sice jistě, avšak zdá se mi, že jsi poslala Sida, aby — aby —«
