II
Nastalo sobotní jitro a zářivý, svěží letní den kypěl životem. Srdce každého zpívalo, a bylo-li mladé, zpívaly i rty. Tváře všech jásaly, každý krok byl skokem. Stromy byly v květu; jich vůně plnila vzduch.
Kopec Horka, zvedající se blíže vsi a zelenající se stromovím, ležel poněkud opodál, tak že se zdál býti vytouženým, snivým, tichým a vábným krajem.
Na zápraží zjevil se Tom; nesl nádobu s bílou barvou a štětku s dlouhou násadou. Prohlížel si plot; veselost opustila jeho ducha, smutek obestřel jeho mysl. Třicet loket dlouhý plot prkenný zvýši devíti stop. Zdálo se mu, že život nemá smyslu a že jest jen na obtíž. S povzdechem namočil v barvě štětku a otřel ji o nejvyšší prkno plotu; potom opětoval ten pohyb; a pak znova a znova; porovnával nepatrný, bílý proužek s daleko sahající prostorou nebíleného plotu a usedl pln zoufalství. V tom vyběhl z vrat Jim s konví v ruce, vesele si popěvuje. Nositi vodu od studně Toma dříve nikdy nevábilo, nyní však ho tato práce příliš ne-
