Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/167

Tato stránka byla zkontrolována

Skupina dětí ještě po cestě polekanými hlasy si vyvolávala vzpomínky na ztracené reky.

Když druhého dne ráno skončilo nedělní vyučování, zvon nezvonil jako obyčejně, nýbrž »vyzváněl«. Byla to velmi klidná neděle, a smutný zvuk zvonu jakoby byl v souhlasu s rozjímavým tichem vládnoucím v přírodě. Vesničané začali se shromažďovati, prodlévajíce chvilku v předsíni a šeptem tu hovoříce o smutné události. Však v síni samé nikdo nešeptal; toliko šustot smutečních šatů, jejž působily ženy ubírající se ke svým sedadlům, rušil posvátné ticho. Nikdo z osady nepamatoval dne, kdy by byl kostelík tak přeplněn jako tentokráte. Pak nastalo ticho plné očekávání; a posléze vstoupila tetička Márinka, provázená Sidem a Marií, i rodinou Harperovou; všichni členové těchto rodin byli v hlubokém smutku; celé shromáždění, starého kněze nevyjímajíc, uctivě povstalo a nesedlo, dokud truchlící pozůstalí v první lavici neusedli. Nastalo zase ticho, přerývané občas stlumeným vzlykotem; potom kněz rozepjal ruce a začal se modlit. Byla zpívána dojemná píseň a pak následovalo: »Já jsem vzkříšení a život.«

Při těchto smutečních obřadech vyličil pan farář milé chování, mravnost a nadějnost ztracených hochů způsobem tak úchvatným, že všichni přítomní živě před sebou viděli ony chlapce a pociťovali výčitky, když si vzpomněli, kterak se stavěli nevidomými k těmto milým vlastnostem a kterak usta-