Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/165

Tato stránka byla zkontrolována

XVII

V sobotu odpoledne nebylo veselí v tiché, malé naší osadě. Harperova rodina a tetička Márinka s dětmi velmi truchlily a mnoho plakaly. Nezvyklé ticho vládlo v osadě, již za obyčejných poměrů tak dost klidné. Jako ve snu obstarávali si občané své záležitosti a mluvili málo; často však vzdychali. Odpolední prázdno bylo dětem jen na obtíž; nebylo veselí v jejich hrách; a posléze přestaly si hrát docela.

Odpoledne potácela se Rebeka Thatcherova jako omámena po opuštěném dvorku u školy; bylo jí velice smutno. Nic ji nemohlo potěšiti. I mluvila sama k sobě:

»Kdybych aspoň měla ten mosazný knoflík! Takto nemám od něho ani nic na památku,« a potlačila mírný vzlykot při těchto slovech. —

V tom stanula a pravila:

»Právě zde to bylo. Ach, kdyby se to ještě jednou mělo stát, teď bych to už neřekla — za nic na světě bych to neřekla. Nyní však je ztracen; nikdy, nikdy, nikdy již ho neuvidím.«