v kotoučích rozmetal popel. Znovu divoký blesk ozářil les a v okamžiku následoval praskot, jenž jako by roztříštil vrcholky stromů právě nad hlavami chlapců. Hoši se přitiskli těsněji k sobě, jati zděšením; následovala hustá tma. Několik velikých, dešťových kapek plesklo na listy stromů.
»Hoši, rychle do stanu!« zvolal Tom.
Rozeběhli se, klopýtajíce přes kořeny a prodírajíce se křovinami v temnotě, každý jiným směrem. Zběsilý vichr zaburácel lesem, až v něm všecko stenalo.
Oslepující blesky se kmitaly, rána ohlušujícího hromu stíhala ránu. Spustil se silný lijavec a zdvihší se vichřice hnala proudy vody po zemi. Hoši na sebe volali, však burácející vichr a rachotící hrom docela přehlušil jejich hlasy. Konečně se dostal jeden po druhém ke stanu, v němž se skryli; byli prostydlí, zděšeni, a voda s nich tekla v proudech; býti pospolu, zdálo se jim v jejich úzkosti obzvláště milým. Nemohli spolu mluviti, neboť stará plachta zděšeně sebou pleskala, a bránila jim v řeči, i když ostatní zvuky hovor připouštěly. Bouře dula zběsileji a zběsileji; pojednou se odtrhla jejich plachta a unesena byla vichrem. Hoši se chytili za ruce a prchli, klesnuvše několikráte cestou a notně se pohmoždivše, pod ochranu velikého dubu, na břehu stojícího. Bouře zuřila právě nejhrozněji. Požár blesků bez přestání na obloze planoucí ozařoval na zemi každý předmět
