Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/160

Tato stránka byla zkontrolována

XVI

Asi o půlnoci Pepík procitl a probudil hochy. Ve vzduchu visela mrtvá sklíčenost, jež nevěstila nic dobrého. Hoši se k sobě přivinuli a opatřili si společnost milého ohně, ačkoli těžké, mrtvé vedro, jež neoživoval vánek, samo o sobě dosti dusilo. Tiše seděli a pozorně naslouchali. Předměty, na něž nesvítily plameny ohně, zahaleny byly v temnotu černé noci. V tom kmitavá zář na okamžik mlhavě osvítila listí a pak zase zmizela. Pak šlehla zář trochu jasnější. A po chvilce znova. Potom se ozvalo slabé stenání ve větvích lesa, a hoši pocítili prchavý vánek na svých tvářích a zachvěli se hrůzou při myšlénce, že to snad kolem nich šel duch noci. Nastalo ticho. Náhle příšerný blesk noc změnil v den, a zřetelně ozářil jednotlivé, sebe nepatrnější stonky, jež tu rostly u jejich nohou. Osvětlil ovšem také tři zděšené tváře. Hluboká, hromová rána snesla se s rachotem a praskotem s nebes a zanikala v tvrdošijném hučení v dálce. Zavanul příval mrazivého větru, jenž šelestil listovím stromů a kol ohniště