Posléze pronesl neznámý stísněné »dost!«, Tom ho pustil a pravil: »Však já tě naučím. A podruhé si se mnou nezačínej!«
Cizí hoch na odchodu si oprašoval šaty, a vzlykaje, frkaje, ohlížel se a pěstí hrozil, slibuje co všecko Tomovi udělá, »až ho jen dostane!«
V odpověď na to Tom se uškliboval a se vztyčenou hlavou opouštěl bojiště: jakmile se však obrátil zády, zdvihl cizí chlapec kámen, hodil jím a zasáhl Toma do zad; pak vzal nohy na ramena a sypal jako antilopa. Tom pronásledoval zrádce až domů a poznal takto, kde bydlí. Potom stál chvíli u vrat, vyzývaje nepřítele, aby vyšel; nepřítel se však naň jenom oknem zubil, zamítaje jeho žádost. Konečně se zjevila také matka nepřítele, nazvala Tom a zlým, nezdárným, sprostým klukem a zahnala ho. Musil tedy jíti, dušoval se však, že si na toho chlapce »počíhá«.
Toho večera přišel hezky pozdě domů, a když se opatrně vyškrábal do okna, střetl se s tetou, jež ho čekala v záloze; a když shlédla jeho šaty, stal se její úmysl, zavříti Toma v jeho sobotní svátek doma při těžké práci, pevným jako skála.
