Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/146

Tato stránka byla zkontrolována

»Jak povídám,« mluvila právě teta Márinka, »nebyl zrovna zlý, — byl jenom rozpustilý. Bylo to takové lehkomyslné třeštidlo. Lítal jako hříbě; vlastně za to ani nemohl. Nemínil tím nic zlého, a jak dobré měl srdce ten hoch!« — a při těch slovech vypukla v pláč.

»Pepík můj byl právě takový — čertovina jím šila neustále, musil být při každém taškářství, byl to však jinak poctivý a milý hoch — a když, Pane Bože! pomyslím, že jsem o spráskala za to, že mně vypil smetanu, zapomenuvší, že jsem ji sama vylila, poněvadž skysla, a že ho v tomto světě neuvidím již nikdy, nikdy, nikdy, nešťastného chlapce!« A paní Harperová naříkala, jako by jí srdce pukalo zármutkem.

»Myslím, že je Tomovi lépe, nežli doma,« pravil Sid; »kdyby však byl jen trochu hodnější« — —

»Sidel« Tom pocítil šlehnutí blesku z oka staré paní, ač je nemohl viděti. »Ani slova proti mému Tomovi, nyní, když je po něm. Bůh sám se o něj postará; bláhové máš, hochu, starosti. Ach, paní Harperová, nemohu na něj zapomenouti, nemohu zapomenouti! Tak jsem ho měla ráda, ač staré mé srdce skoro stále k smrti trápil.«

»Bůh dal, Bůh vzal. Budiž jméno jeho pochváleno. Však je to tak kruté, tak kruté! Minulou sobotu vypálil mí Pepík praskavku zrovna před nosem; spráskala jsem ho, až padl. Kterak jsem jen mohla tušiti, že mne tak brzy opustí — ach,