Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/145

Tato stránka byla zkontrolována

na to předek člunu ve vlnách, jež parník tvořil, vzhůru se vztyčil — loď odrazila. — Tom měl štěstí na své výpravě, neboť věděl, že je to pro tuto noc poslední jízda parníku. Po dvanácti neb patnácti dlouhých minutách kola stanula. Tom vklouzl do vody přes okraj loďky a v temnotě plaval na břeh; vylezl o padesát kroků dále, z obavy, by se nesetkal s pozdním nějakým chodcem. I běžel prázdnými ulicemi a brzy se ocitl u zadního tetina plotu. Přelezl, popošel k domu a podíval se oknem do síně, v níž hořelo světlo. Seděla to teta Márinka, Sid, Marie, a s nimi též matka Pepíka Harpera, ve společném hovoru. Byli u postele a postel stála mezi nimi a dveřmi. Tom popošel ke dveřím a začal pomalu, opatrně zdvihati kliku; pak trochu stiskl, dvéře povolily, opatrně odšupoval závoru a kdykoli to cvaklo zachvěl se na celém těle, až konečně se mu zdálo, že se již po čtyrech protáhne; prostrčil tedy napřed hlavu a opatrně se začal protahovati.

»Proč jen ta svíčka tak divně plameny šlehá?« pravila teta Márinka. Tom rychle prolezl. »Snad jsou dvéře otevřeny. Ovšem, že to takové bude. Dějí se to nyní divné věci. Jdi, Side, zastrčit závoru«.

V tom okamžiku vklouzl Tom hbitě pod postel. Tam ležel, nadýchal se vzduchu do zásoby a pak lezl ku předu, až k místu, z něhož by se byl skoro mohl dotknouti tetiny botky.