Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/141

Tato stránka byla zkontrolována

»Na mou duši, teď bych tam rád byl,« pravil Pepík.

»Ba já taky,« vece Frantík. »Dal bych za to nevím co, kdych věděl, o koho se jedná.«

Hoši naslouchali a trpělivě čekali. V tom se kmitla Tomovi spasná myšlénka hlavou, i zvolal:

»Hoši, už vím, koho hledají: nás!!«

Rázem pocítili své velikánství. Byl to pro ně skvělý úspěch; byli pohřešeni; byli oplakáváni, lidé se pro ně trápili; slzy prolévali; dávali si vinu z nelaskavého svého chování se k nešťastným, ztraceným těm dětem, ustavičně litovali a výčitky si činili; hlavní věcí však bylo, že o zmizelých celé město bude mluviti, a všichni jejich známí kluci jim budou záviděti jejich slávu. To bylo znamenité. Již proto by se vlastně doporučovalo býti pirátem.

Když se začalo šeřiti, odebral se parník na své stanoviště a čluny zmizely s hladiny. Piráti se vrátili do svého ležení. Jásali, plní jsouce ješitné radosti z nové své slávy a ohromného zmatku, jejž vzbudili. Chytili rybu, připravili večeři a po jídle začali rozjímati, jak asi o nich doma smýšlejí a mluví; a s jejich stanoviska milý byl pohled na obrazy všeobecného truchlení, jež si v duchu kreslili. Jakmile však je začaly haliti stíny noci, ustávali ponenáhlu v hlučném hovoru, a seděli hledíce upřeně do ohně; myšlénky jejich bloudily patrně zcela jinde. Tu zmizelo nadšení, a Tom