Paluba, jak se zdálo, plna byla lidí. Kolkolem projíždělo se několik člunů, a plulo po proudu nedaleko parníčku; hoši však nemohli rozeznati, co ti lidé na lodích dělají. V tom velký kotouč bílého dýmu zvedl se z boku parníku, a mezi tím co se rozptyloval a přecházel v mlhavý mrak, táž temná rána zalehla v uši naslouchajících hochů.
»Už to mám!« vzkřikl Tom; »někdo se utopil.«
»Máš pravdu,« pravil Frantík, »když se loni utopil Vilík Turnerů, taky to dělali; stříleli nad vodou z děla a Vilík vyplaval na povrch. Vezmou bochníky chleba, nalijí do nich rtuti a hází je do vody; tyto bochníky pak plavou až na místo, kde se právě nalézá utopenec.«
»Slyšel jsem o tom,« řekl Pepík. »To bych rád věděl, proč to ten chléb dělá.«
»Tady se nejedná vlastně ani tak o ten chléb,« pravil Tom, »jako snad spíše o to, co říkají, než bochníky do vody hodí.«
»I vždyť oni nic neříkají,« na to Frantík. »Viděl jsem to; neříkají nic.«
»To je hloupost,« vece Tom. — »Snad si to říkají v duchu. To se rozumí, že říkají. Zeptej se koho chceš.«
Oba hoši soudili, že Tom má pravdu, poněvadž se přece nelze domnívati, že by hloupý bochník chleba, nedostane-li se mu poučení nějakým říkáním, tak vážné poslání tak chytře vyřídil.
